Camino jako cesta plná kilometrů, lidí a ticha. Osobní vyprávění Jirku Nallera o pouti, která zpomalí hlavu, unaví nohy a zůstane v člověku i dlouho po návratu domů. O pouti, která není jen o cíli, ale o společném čase, maličkostech a tom, co si člověk nese dál.
První den pouti: středa 17. 9. – trasa z Porta do Vila do Conde
Na pouť jsem vyrazil s kolegou Jiřím Maulerem a dlouholetým (hlavně rumovým) kamarádem Josefem Kudličkou. Abych se neztratil, vsadil jsem na společnost těchto dvou ostřílených turistů a navigátorů.
Z Brna do Vídně jsme jeli autobusem tak brzy, že zubní pasta ještě ani nestihla opustit ústní dutinu. Výhodou RegioJetu a Flixbusu je přímý příjezd na letištní terminál – žádné bloudění už na startu. Let proběhl bez zpoždění a do Porta jsme dorazili kolem 14:30 (portugalský čas je o hodinu zpět). Místo přesunu do centra jsme rovnou vyrazili z letiště směrem k pobřeží. Po průchodu portugalskými uličkami a poněkud děsivým, naftou páchnoucím podchodem pod letištěm, jsme v Lavře doplnili zásoby. Ceny nás mile překvapily – prakticky jako u nás (voda za 0,5 €, pivo i bagety pod euro, šunka a sýr kolem 1,3 €). Portugalsko nám tím hned naznačilo, že správný poutník má pít pivo a jíst uzeniny.
Po cestě k pobřeží jsme potkali slovenské poutníky, kteří se pro jistotu drželi na druhé straně silnice, a po asi 5 km jsme konečně spatřili Atlantský oceán. Nekonečné dřevěné chodníčky podél pobřeží nás dovedly k prvním razítkům – v kavárně a v poutnickém obchůdku Siga Bem Peregrino. Dárky jsme ale nechali na později, protože tahat 20kilovou sochu ukazatele 270 km fakt nechceš. Po 10 km jsme zakotvili v hospůdce Castro de Sao Paio. Neuvěřitelně milá paní nás okamžitě adoptovala, orazítkovala credenciály, prohodila pár slov česky a piva nám odmítla nechat zaplatit. Se slzami v očích jsme pokračovali dál, minuli stylový rumový bar (bez ochutnávky) a další razítko získali v Mindelu.
Večer jsme dorazili do Vila do Conde, kde bylo poutnické Albergue bohužel plné. Po krátkém záchvatu zoufalství jsme ulovili poslední dostupný pokoj přes Booking – hotel Naval Guest House. Cena byla sice vysoká (2456 Kč pro tři), ale výhody (balkon, kuchyňka, pračka a západ slunce nad přístavem s pirátskou lodí) to vyvážily. Jack Sparrow se ten večer omluvil a nebyl přítomen😊 První den jsme zakončili sprchou, večeří bez rumu a zaslouženým spánkem.
V nohách: 20,54 km, převýšení pohodových 141 m – ideální rozjezd.
Druhý den pouti: čtvrtek 18. 9. – z Vila do Conde do Marinhas
Ráno jsme vstávali plní víry, že dnes přelstíme systém a do Albergue dorazíme jako první. Nejlepší postele, výhled na oceán, sláva… no, nepředbíhejme. Po vydatné snídani, razítku hotelu do credenciálu a s prvním křikem portugalských kohoutů (tedy kolem 7 ráno) jsme vyrazili.
Trasa byla tentokrát značená slušně, takže šance, že zabloudíme, klesla asi na 90 %. První razítko jsme ulovili v pekárně O Forninho, kde to vonělo tak krásně, že jsem začal litovat své snídaně složené z rozmačkaného chleba, Jerky a podezřelé tyčinky. Další razítka přibývala v pobřežních barech v Póvoa de Varzim – a ano, Portugalsko nám znovu naznačilo, že poutník má chodit hlavně do hospod. Poslechli jsme. Po nekonečné dřevěné lávce podél oceánu jsme fotili zátoky, racky a majáky a ani si nevšimli, že máme za sebou 10 km.
Pak přišel zlom – poutnický bar Praia Santo André. Abstinenční příznaky rázem zmizely a každý jsme svírali vychlazeného zrzouna. Aby se neřeklo, že razítkujeme jen v barech, zamířili jsme také do kostelů. V Apúlii i Fãu byly některé již otevřené a my tak získali první „svatá“ razítka dne. Nechyběl ani foto point s rámem z mušlí, nové profilovky a drobné suvenýry. Za mostem nás vítal obří nápis Bom Caminho! (Pepa jej úspěšně přehlédl, protože hledal další pivo😊). V Esposende jsme také získali razítko z kostela a zapálili elektronické svíčky – moderní, bezpečné a bez rizika popálenin. Do Marinhas jsme dorazili něco po 15. hodině s pocitem vítězů… který nám paní v Albergue de São Miguel během pár vteřin rozmetala a oznámila nám, že kapacita je už plná. Paní se nad námi nakonec slitovala a domluvila nám nocleh jinde. V Al Costa Selvagem jsme za 21 € dostali postel, snídani, čistou ubytovnu, kuchyňku i uzamykatelné skříňky. Luxus.
Večer jsme ještě dokoupili zásoby v supermarketu (cca 7 €), přečetli si vzkazy poutníků na zdech, přidali vlastní českou stopu a den zakončili pivkem.
V nohách: 32,12 km, převýšení jen 137 m, celkem už 52,66 km. A pořád nás to baví.
Třetí den pouti: pátek 19. 9. – z Marinhas do Ancory
I když jsem skončil na horní palandě u okna, spalo se mi překvapivě dobře. Nevýhoda toho, být v partě nejmladší je ta, že horní lůžko je vždy vaše osudová destinace. Ráno nás ale rychle postavila na nohy skvělá snídaně. Ještě s rozlepenýma očima nám milá paní připravila kávu, džus, bagetku, croissant, máslo, džem a Nutellu. Sladká snídaně = energie na rozdávání.
Hned ráno nás čekala naše první (a poslední) mezinárodní potyčka. Večer jsme si dali tři banány do lednice a ráno je z naší police vytahoval italský poutník. Pepa okamžitě zahájil banánovou ofenzivu se slovy „to jsou naše banány“. Situace eskalovala (alespoň v Pepově hlavě). Naštěstí jsme si to vysvětlili dřív, než došlo na skutečnou rvačku. Jeden banán jsme obětovali pro světový mír, ale Ital se po chvíli vrátil s omluvou – jejich banány si omylem sbalil kamarád a tak byla banánová krize zažehnána. S pocitem spravedlnosti jsme vyrazili na dnešní pochod.
První razítko jsme získali v kostele Paróquia de São Miguel. Prvních pár kilometrů bylo kopcovitých, ale bohatě to vynahradila okolní příroda – banány, kiwi, citrony, hrozny, exotické květiny všude, a dokonce i pampeliška – a člověk si hned připadá jako doma. Cestou jsme minuli další kostel, pítko, sochu sv. Jakuba a po asi 7 km dorazili k vodopádům. Po 10 km jsme dorazili do Castelo de Neiva k nádhernému kostelu s kavárnou a výhledem. Pauza, svačina, doplnění vody, sušení triček a samozřejmě nezbytné selfie. Lesními cestami jsme dorazili do vesničky Chafé, kde jsme objevili Chalé Tapas Bar. Pivko, razítko a stylově tři hot dogy (jedno pivo + hot dog za 6,8 €) a rázem byla maximální spokojenost.
Další zastávka byla v kostele Igreja Matriz ve Vila Nova de Anha s nádhernou vitráží. Přes most ve Viana do Castelo se nám otevřel dechberoucí výhled na město a svatyni Santa Luzia na kopci. Nahoru jsme se tentokrát jen dívali, protože nohy už měly jiné plány. Ve městě jsme nasbírali další razítka a asi 10 km před cílem potkali první Čechy – tatínka s dcerou z Plzně. Stačilo jedno „Bom Caminho“ s moravským přízvukem a bylo jasno. Poučení dne: dávejte si pozor, co říkáte česky, nikdy nevíte, kdo stojí za vámi.
Závěr dne vedl kamennými uličkami, kolem krav, pítka pro poutníky a potůčku až do cíle (ubytování Forno House – A Cabana v Ancoře). Tentokrát jsme byli chytří a měli rezervaci. Za cca 580 Kč na osobu jsme dostali krásný pokoj s vlastní koupelnou a hlavně bazén. Ubytovali jsme se a vyrazili na nákup večeře (celé grilované kuře, bagety, zelenina a pivo – vše dohromady za 15 €). Večer jsme zakončili koupáním v ledovém bazénu a praním propoceného oblečení.
V nohách: 41,61 km, převýšení 733 m, celkem už 94,27 km. A pořád jedeme dál.
Čtvrtý den pouti: sobota 20.9. – z Ancory do Vila Nova de Cerveira
Po banánové aféře a solidní porci kilometrů nás čekal „odpočinkový“ den – pouhých 29 km. Dopřáli jsme si tedy luxus v podobě delšího spánku. Romantika rychle skončila ve chvíli, kdy nám došlo, že venku prší a že skoro všechno oblečení visí venku na šňůře. Následoval sprint pro prádlo a moje hvězdná chvíle – z batohu jsem vytasil třímetrový provázek a kolíčky. Prádlo jsme natáhli mezi dveře a okno a doufali. Marně. Ponaučení dne: vždy mít suché oblečení v záloze. Každý radar hlásil něco jiného, takže jsme stáli před zásadní volbou – špinavé suché, nebo čisté mokré? Každý zvolil jinak.
Vyrazili jsme kolem desáté za mrholení a první razítko dne jsme získali v kapli Nossa Senhora da Bonança ve Vila Praia de Âncora odkud jsme pokračovali k oceánu. Při pohledu na tři promoklé trosky se nad námi slitovalo sluníčko, obloha se vyjasnila, začalo vedro a my opět svlékali vrstvy. U kaple Santo Isidoro jsme se pozdravili s oslíkem, který nám kývnutím potvrdil správný směr čímž byla portugalská komunikační bariéra prolomena. Hned jak se objevil výhled na majestátní horu Santa Trega bylo jasné, že je čas na osvěžení. Místo piva nás zachránila pláž Praia de Caminha. Boty dolů, běh do vody… a okamžitý úprk zpět kvůli ledovému Atlantiku. Bezpečnější varianta zahrnovala sbírání mušlí, focení a svačinu na skále s výhledem na Caminhu.
Lesem jsme došli do města Caminha plného kostelů a razítek. V informačním centru jsme narazili na obědovou pauzu, takže jsme byli nuceni usednout na zahrádku baru, kde nás milí dědoušci pozdravili česky a jeden z nich se pochlubil dcerou studující v Praze. Po pauze bylo razítko konečně uloveno.
Pokračovali jsme k mostu přes Rio Coura (ano, velmi vtipný název). Most jsme přešli pěšky a pokračovali centrální trasou přes Seixas s krásnou kaplí São Bento a lákavou kašnou, do které jsme, ale neskočili. V Lanhelas jsme si pořídili razítko v kapličce a prošli se mezi vinicemi. Místní pán nám zde nabídl vodu i návštěvu a nakonec nás zásobil hrozny „pro jistotu, kdybychom to nedali“. Dali jsme. Díky!
S blížícím se cílem se objevila socha jelena Cervo nad Vila Nova de Cerveira, kde jsme náležitě testovali zoomy mobilů. Restaurace Piazza byla bohužel zavřená, takže jsme hladoví dorazili do ubytování HI Vila Nova de Cerveira. Za cca 680 Kč jsme měli oddělené pokoje, vlastní koupelnu, bohatou snídani – a já slavnostně spodní palandu. V 19:00 jsme se vrátili do již otevřené restaurace. Funkční trička, zaprášené boty a já v krátkých kraťasech bez trenýrek – kožený interiér restaurace měl jasně navrch. Pivo, pizza, těstoviny, žádné faux pas. Večeře vyšla na cca 15 € na osobu. Cestou zpět jsme už ale přidali do kroku – chlad se totiž nebezpečně blížil k mým nekrytým intimním partiím.
V nohách: 29 km, převýšení 364 m, celkem už 123,27 km.
Pátý den pouti: neděle 21. 9. – z Vila Nova de Cerveira do O Porriňo
Ráno jsme vstávali v perfektní náladě, protože nás čekala snídaně, což po dnech, kdy jsme jídlo spíš lovili než jedli, bylo vítané zpestření. Na výběr bylo pečivo, müsli, ovoce, jogurty, sýry, šunky, džusy, káva… Sice jsem si říkal „nepřežeň to“, ale mezi plným břichem a lepší chůzí jsem si opět vybral jídlo. Nasnídali jsme se, zabalili svačiny a ovoce na cestu a vyrazili do mlhy tak husté, že i GPS zvažovala, že to zabalí. Naštěstí se nakonec vyklubal krásný východ slunce.
Ještě jsme se zdrželi ve Vila Nova de Cerveira, kde probíhaly barevné slavnosti. Náměstí bylo plné látkových soch zvířat – od koček po jeleny – a u obřího motýla jsme si udělali společnou fotku.
Dál jsme šli podél vody zahalené v mlze. Zhruba třetinu dne jsme šli kolem vody a s přibývajícím vedrem jsme poctivě dodržovali „pitný režim“. Razítka v credenciálu přibývala úměrně vypitým pivům. Poutníky jsme téměř nepotkávali, takže jsme chvílemi kontrolovali, jestli náhodou nejdeme špatně.
Civilizace nás znovu dohnala v nádherném městě Valença, kousek od hranic se Španělskem. Historické centrum je ukryté v pevnosti ze 17. století a cesta poutníků vede přímo skrz ni. Úzké kamenné brány a auta se sklopenými zrcátky vyžadují dobré načasování a pevné nervy. Prošli jsme městem, pár kostelíků, obchůdky a pak dorazili k jednomu z nejdůležitějších míst celé pouti – Mezinárodnímu mostu z roku 1878, kde leží nenápadná čára – hranice mezi Portugalskem a Španělskem. A bylo to – Buen Camino, jsme ve Španělsku!
Pokračovali jsme do města Tui, odkud mnoho poutníků vyráží na posledních 116 km do Santiaga. Nováčky šlo poznat snadno – čistí, nadšení a fotící každou značku. My už jen zkušeně kynuli z lavičky se svačinou. V Tui jsme navštívili katedrálu Santa María de Tuy, kde zrovna probíhala mše. Vvyčkal jsme, prohlédli si interiér a na konci nám mladík ochotně orazítkoval credenciály. Za městem se změnily i ukazatele – místo dřevěných portugalských přišly kamenné španělské, rovnou s označeným počtem kilometrů do Santiaga.
Pak přišly dva nejhorší úseky dne. Nejprve asi 3 km po asfaltu u silnice vedle dálnice, kde se nedělo vůbec nic. Naštěstí jsme brzy zabočili do lesa k poutnímu místu s křížkem a následně do krásné kavárny Ponte das Febres. Dezert, pivo, voda a odpočinek za 7 € a bonus navíc – setkání s dalšími Čechy.
Druhá „lahůdka“ přišla po rozcestí za Tui. Hod mincí nás poslal doprava – rovnou silnicí průmyslovou zónou. Následovalo 3,5 km asfaltu, vedro, žádní lidé, jen firmy a pocit, že se Země otáčí pomaleji. Pepovi mezitím stihly dorůst lokny a my konečně dorazili do O Porriña, kde jsme se ubytovali v Albergue Rincón del Peregrino (cca 400 Kč na osobu). Klasické společné albergue, ale každá postel měla záclonku, světlo i zásuvku. Večer jsme vyrazili do města aby jsme hned zjistili, že je neděle a všechno je zavřené. Večeři jsme tedy vyřešili v restauraci Paso a Nivel (burger, hranolky a pivo za 11,5 €). Po návratu jsme si dali sprchu a vyprali prádlo (cca 4 €). Poučení dne: mějte drobné mince, protože některé pračky a automaty neberou větší a vy potom musíte na ulici zpívat u kostela.
V nohách: 35,44 km, převýšení 337 m, celkem už 158,71 km.
Šestý den pouti: pondělí 22. 9. – z O Porriňo do Pontevedry
Spalo se nám skvěle, takže jsme ráno vstávali brzy a s chutí. Dnes nás čekala dlouhá trasa, ale nejdřív jsme museli ulovit snídani. Naštěstí nás nosy zavedly k malé pekárně, která svítila do tmy jako boží znamení. Hory pečiva, sladkosti a skvělá káva… zde jsem objevil největší croissant svého života, plněný pudinkem – láska na první ochutnání. Za 4,2 € jsem dostal kávu, monstrózní croissant a jako bonus tři mini croissantky zdarma (úsměv evidentně funguje, ale kluci nedostal nici).
Ještě za tmy jsme minuli patník 100 km do Santiaga („to už je za rohem“) a zrychlili jsme tempo. Cestou jsme míjeli povedená poutnická grafity a s rozedněním začali stoupat směrem k Redondele. Navštívili jsme krásný kostel Santa Eulalia de Mos a první větší poutnický obchůdek. Peněženku jsem měl radši strategicky zahrabanou na dně batohu. Ve městě jsme prošli kostely, obdivovali sochy, kašny a vysoký most a samozřejmě bar. Razítko, pivo, oříšky, káva = ideální „pozdní snídaně“. Miluju, že ke každému pivu tady automaticky něco přinesou.
Podél zátoky cesta krásně ubíhala, až přišel krizový moment - houpačka na stromě. Studený pot, ve vzduchu bylo cítit zranění, ale po pár pokusech jsme to přežili. Bez újmy. Teda pokud Pepovy puchýře a slezlý nehet už bereme jako standardní výbavu. Ve vesničce A Calle jsme opět odolali nákupům a přes most nad řekou Rio Verdugo dorazili do A Ponte.
Lesní úseky pokračovaly, míjeli jsme památníčky, pítka a stolečky s poutnickými drobnostmi za 1 €. Potkali jsme i českou rodinku se dvěma malými kluky. O kus dál jsme narazili na místního pána s voskovými razítky. Trochu jsem se bál o životnost credenciálu, ale dopadlo to skvěle a kluci se po mém „testu“ přidali.
Potom jsme dorazili do města s velkým nápisem Pontevedra, kde jsme se ubytovali v Albergue Aloxa Hostel (cca 550 Kč/os., závěsy, zásuvky, pračka za 4 €). Už před vstupem bylo jasné, že večer bude živý, což následně potvrdila skupinka popíjejících poutníků. Nakoupili jsme večeři i snídani v supermarketu (těstovinový salát, bagety, sladké rolky, mléčný nápoj za cca 170 Kč), zabrali jsme celý stůl a tvářili se dostatečně výhružně, aby bylo jasné, že tohle není švédský stůl. Večer se dál nesl v duchu tekutých kalorií, a Pepa se rozhodl ještě „zachránit situaci“ v místním obchodě.
V nohách: 38,45 km, převýšení 741 m, celkem už 197,16 km.
Sedmý den pouti: úterý 23. 9. – z Pontevedry k Padrónu
Do dnešního dne jsme vstávali s nadšením a lehkou nervozitou. Čekalo nás přes 40 km, protože ubytování tentokrát úplně nesedělo. Budík zazvonil ještě za tmy – v době, kdy i kohouti zvažují, jestli to není sranda. Dali jsme si snídani, kafíčko do ruky a vyrazili do tichého, ještě spícího města.
Pontevedra nás přivítala prázdnými ulicemi a dalším povedeným poutnickým street artem. Prošli jsme historickým centrem plným kostelů, kaplí a paláců, otevřený byl ale jen kostel Cofradía de Nuestra Señora del Refugio. U vchodu seděl postarší pán s razítkem a suvenýry. Jakmile pochopil, že chceme jen razítko a nic nekupujeme, jeho nadšení lehce opadlo – ale razítko jsme dostali a den mohl začít oficiálně.
Přes most přes Río Lérez jsme šli skoro jako po hvězdné obloze – LED pásy, barevné puntíky v podlaze, kolem voda a spící město. U kostela Santa María de Alba jsem se nechal nachytat kamennou sochou „čekajícího farníka“.
Po rozednění nás stezka vedla dál hlavně přírodou. Cesta se stočila mezi vinice, ochutnali jsme „pár“ hroznů (rozuměj bedýnky), pozdravili kočku, prohodili pár slov s ovečkami a dorazili do Calda de Reis, zhruba v polovině dnešní trasy. Město nás přivítalo kapličkou a dřevěnou sochou poutníka ukazující směrem k Santiagu (zřejmě věděl, že máme talent bloudit). Kostel Santo Tomás Becket byl tak nádherný, že i celoživotní neznaboh by tady zvážil změnu kurzu. V centru jsme nakoupili svačinu, ovoce, pití (ano, i pivo), přešli kamenný most a jedli na lavičce u řeky Río Bermaña za doprovodu soucitných pohledů místních, které říkali: „Hoši, to bude dobrý.“
Za městem přišel první pořádný kopec. Romantická příroda nás dovedla až do Ponte Valga, kde jsme zapadli do poutnické restaurace Buen Camino. Stylový podnik, kde jsme s Jirkou zahlédli vychlazený červený meloun. A bylo rozhodnuto. Po 35 km v horku to bylo gastronomické nebe. Potkali jsme znovu Čechy z Plzně a ohleduplně si sedli dál (sundaná obuv a zejména Pepovy nohy by mohly být považovány za chemickou zbraň).
Po návštěvě kostela San Miguel de Valga nás čekalo posledních 5 km. Šlo se krásně, točili jsme video se vzkazy, předávali si telefon za chůze a – zázrak – nikdo nic nerozbil.
Dorazili jsme do Pontecesueres, kousek od Padrónu, a zamířili do hotelu Casa de Horreo. Za přibližně 710 Kč na osobu jsme měli vlastní pokoj, klid a venkovní posezení pod vinnou révou. Pračka bohužel chyběla, takže praní probíhalo v umyvadle, ale slunce udělalo své a brzy bylo vše suché. Za 185 Kč jsme si koupili večeři a snídani (pečivo, salát, donuty, vodu, cidery). Sedli jsme na zahrádku, užívali si jídlo a pití, poplácali se po ramenou a shodli se, že tohle byla poslední trasa, která byla takhle dlouhá. Zítra už Santiago de Compostela.
V nohách: 42,25 km, převýšení 628 m, celkem už 239,41 km.
Osmý den pouti: středa 24. 9. – z Padrónu do finální destinace Santiago de Compostela
Po včerejší trase a díky pohodlným postýlkám jsme spali jako nemluvňata. Ráno jsme si dokonce lehce přispali. Čekal nás poslední den pouti a „už jen“ něco kolem 30 km. V klidu jsme posnídali, sbalili věci a vyrazili za lehkého svítání. Příroda si pro nás připravila velkolepé rozloučení - nejkrásnější východ slunce celé pouti.
Brzy jsme narazili na milou poutnickou kavárničku, kde jsme si dali kávu, získali razítka a pokračovali dál. Poměrně rychle jsme dorazili do Padrónu, kde se zrovna chystaly trhy. Mořské plody, exotické ovoce, maso… Kousek odsud nás okouzlil klášter O Carme de Padrón – razítko sice neměl, ale výhled na město zalité ranním sluncem stál za to. Razítkovou krizi nakonec vyřešil až malý místní obchůdek.
Pokračovali jsme kamennými cestičkami mezi vesnicemi. V A Escravitude jsme objevili hospůdku u krásné kaple Virxe da Escravitude. Interiér byl dechberoucí – kamenná klenba, zlatý oltář. Tady už začalo přibývat poutníků. Santiago už bylo cítit ve vzduchu. Další zastávka byla v O Milladoiro, kde jsme ještě před městem získali krásné razítko ve stylovém obchůdku, který byl cítit vínem na desítky metrů. U kaple da Madalena nám paní s úsměvem také orazítkovala credenciály a upozornila nás, že za rohem je poprvé vidět katedrála v Santiagu. A opravdu – sakra, už jsme fakt blízko!
Pak už to šlo rychle. U mostu jsme získali voskové razítko za 2 € a credenciály tak dostaly poslední stylovou ozdobu. Na rozcestí šli všichni vlevo kratší cestou… my samozřejmě vpravo, delší variantou. A pak to přišlo.
Vstup do Santiaga de Compostela. Turistů přibývalo, značení ubývalo, ale cíl byl jasný. Hodiny odbily půl třetí a my stáli na Praza do Obradoiro před katedrálou sv. Jakuba. Vysoké věže, modré nebe bez mráčku, stovky poutníků. Husí kůže, emoce, ticho v hlavě. Odhodili jsme batohy, vyzuli boty, sedli si na zem a jen byli. Pozorovali ostatní – smích, slzy, únava, euforie. Velký moment, který se nedá popsat, jen prožít…dokázali jsme to.
Pak už jsme zamířili do Pilgrim’s Reception Office. Zde jsme odevzdali credenciály, připlatili 3 € za latinské potvrzení s počtem kilometrů, dostali dva krásné pergameny a tubus. A je to. Pouť je oficiálně u konce.
Protože jsme letěli až další den, měli jsme čas město si užít. Navštívili jsme kostel Saint Fructuosus, zapálili svíčku za ty, co už tu s námi být nemohou, a zamířili na ubytování Albergue SIXTOs no Caminho (cca 500 Kč/os., asi 1 km od katedrály). Večeře byla malá výprava – restaurace se zavíraly před nosem, nervy pracovaly. Zmrzlina zachránila situaci, než jsme našli plnou restauraci s jedním posledním stolkem. Pivo, Caldo Galego, smažené kalamáry, červené víno a paella s mořskými plody = dokonalé zakončení.
Večer nás ještě napadlo zajít do katedrály – a byl to skvělý nápad. Fronta minimální, vstup zdarma. Prošli jsme celý interiér, viděli stříbrnou rakev sv. Jakuba a v provozu bylo také obří kadidlo Botafumeiro. (šedesátikilový kolos rozhoupaný osmi muži – zážitek na celý život). Večer už potom patřil jen klidu, sprše a spánku. Zvládli jsme to. Camino je za námi.
V nohách: 32,86 km, převýšení 662 m, celkem: 272,27 km, čas: 8 kalendářních dní, 7 dní chůze
Devátý den pouti: čtvrtek 25. 9. – procházky po Santiagu a cesta domů
Po poslední noci našeho dobrodružství jsme si dali pořádnou snídani, sbalili všechny věci a samozřejmě museli udělat místo v batozích na dárečky. Hygiena šla bez milosti do koše, zakoupené žabky jsem taky symbolicky zanechal ve vstupní hale. Cílem bylo jediné: minimalismus. A kupodivu se nám to docela povedlo.
Pak už jsme vyrazili na nákupní obchůzku Santiagem. Představa stovek poutních krámků si žádala posilnění, takže jsme si hned vedle katedrály dali ranní kávičku… a pivečko. Se zvednutým obočím jsme pozorovali frontu do katedrály, která rostla takovou rychlostí, že by jí mohl závidět i bitcoin v nejlepší formě. Brzy se táhla přes dvě celé ulice a my byli vděční, že jsme prohlídku stihli už včera. Nakupovali jsme hlavně podle sympatií prodavačů. Nečekejte ale žádné primitivní pudy – většinu věcí jsme koupili u jednoho milého dědy, který uměl sotva anglicky. Naštěstí jsem si vzpomněl na svá mladá léta u hry Aktivity, kde jsem v pantomimě přímo exceloval. Nakoupili jsme nášivky na batohy, odznáčky, křížky, šperky pro rodinu, hrníčky… prostě všechno, co se ještě nějak vešlo do batohu. Samozřejmě nemohl chybět ani tradiční mandlový koláč Tarta de Santiago. Křehký dezert kupodivu přežil celou cestu až do České republiky, takže i holky doma mohly ochutnat. Ani jsme si to neuvědomovali, ale během nákupů jsme našlapali dalších cca 10,5 km.
K obědu jsme si na stojáka dali kousek pizzy v malém sympatickém krámku u centra a pomalu se přesunuli směrem na autobusovou zastávku. Nemohu říct, že bychom ji našli hned – nechtěně jsme si prohlédli i vlakové nádraží – ale nakonec se zadařilo. Autobus nás vyhodil přímo u terminálu.
Všechno šlo hladce, do odletu zbývala hodina a půl, prošli jsme obchody, dokoupili poslední drobnosti a v klidu si sedli do restaurace. Nic nenasvědčovalo blížícím se komplikacím. Velmi rád bych teď napsal, že jsme bez problémů odletěli do Londýna, z Londýna do Prahy a šťastně dorazili domů, ale to se děje jen v pohádkách.
Zatímco jsme seděli u brány, naskočilo zpoždění 45 minut. Zatím klid – na přestup v Londýně jsme měli hodinu a půl. Navíc jsme potkali staré známé z Plzně, kteří nás uklidňovali, že londýnské letiště „není tak velké“. Spoiler - je. Čas plynul a zpoždění narostlo na hodinu a čtvrt. Na přestup nám zbývalo 15 minut. Nervozita stoupala. Jedna odvážná Češka oslovila personál, hlasitost i důraz nabíraly na obrátkách. Zjistili jsme, že Čechů s navazujícím letem je na letišti víc a že další spoj dnes prostě neletí.
Po přistání v Londýně jsme běželi. Venku, vevnitř, po schodech, chodbami – běželi jsme jako jeden národ. Pokud mi někdo ještě někdy řekne, že tohle letiště není velké, nechám ho to letiště oběhnout třikrát dokola… po čtyřech. Fronta několika set lidí u bezpečnostní kontroly nás nezastavila – regulérně jsme začali předbíhat. Zastavil nás až dvoumetrový sekuriťák s jasným sdělením, že tady se nepředbíhá. V tu chvíli jsme měli asi 5 minut do zavření brány. A pak se stal zázrak. Z nebe sestoupil anděl – mladá slečna z Plzně – a s andělským hlasem nám oznámila, že let do Prahy je odložen o 50 minut. Už jen lehce svižným, ale důstojným tempem jsme dorazili k bráně. 40 minut do odletu.
Pak už to šlo hladce. Let do Prahy bez komplikací, přistání kolem 1:00 ráno. Spoj do Brna až kolem čtvrté, takže jsme strávili tři „příjemné“ hodiny v restauraci Runway, kde jsme objednávali jednu dobrotu za druhou. Výraz paní na pokladně naznačoval, že se bojí, aby nás tam neměla napořád. Ujistili jsme ji, že brzy zmizíme.
Autobus do Brna nás dopravil bezpečně a spoj do Vyškova už byl jen formalita. Jsme doma.
Jsem nesmírně rád, že jsme celou cestu zvládli ve zdraví. Délky tras i tempo byly občas na hraně, ale stálo to za to.
A co nám Camino vlastně dalo?
Když jsme na úplném začátku stáli s batohy na zádech, ještě jsme přesně nevěděli, co od celé pouti čekat. Měli jsme plán, trasu, ubytování, čísla kilometrů a v hlavě neurčitou představu o dobrodružství. Camino nás ale velmi rychle naučilo, že plán je jen orientační návrh a že skutečná cesta se odehrává někde mezi puchýřem na patě, ranní kávou v zapadlé kavárně a večerním posezením po dlouhém dni. Každé ráno začínalo podobně – balením, snídaní, prvním krokem. A přesto byl každý den úplně jiný. Někdy jsme šli ještě za tmy, jindy nás probudilo slunce. Jednou jsme kráčeli městy plnými historie, jindy lesy, vinicemi a vesničkami, kde se zdálo, že čas plyne pomaleji. Potkávali jsme kaple, kostely, mosty, pole, zvířata i lidi, kteří byli ochotní dát razítko, úsměv, radu nebo jen tiché povzbuzení. Camino není jen o chůzi. Je o rytmu, který si člověk postupně najde. O tom, že se naučí poslouchat tělo, zpomalit hlavu a přijmout, že bolí nohy, ale hlava je najednou podivně klidná. Že věci, které doma působí důležitě, tady ztrácí váhu. A že štěstí se často skrývá v maličkostech – ve studeném kousku melounu, razítku navíc nebo stínu stromu u cesty. Velkou roli hráli lidé. Spolupoutníci, se kterými se potkáváte znovu a znovu, místní, kteří vám popřejí „Buen Camino“, i ti, se kterými si nerozumíte jazykem, ale stejně si rozumíte. A pak samozřejmě my tři. Každý jiný, každý se svým tempem, náladou i bolístkami – ale jako tým, který se podporuje, dělí o vodu, jídlo i blbé vtipy a večer ví, že to stálo za to. A pak cíl - Santiago de Compostela. Místo, které není jen tečkou na mapě, ale silným symbolem. Pocit, kdy odhodíte batoh, sednete si na zem před katedrálou a dojde vám, že už nemusíte nikam jít. Směs radosti, únavy, dojetí a ticha, které se špatně popisuje, ale zůstává hluboko uvnitř.
Camino nám dalo kilometry, puchýře, spálená ramena, propocená trička i unavené nohy. Ale hlavně nám dalo čas. Čas být spolu, čas přemýšlet, čas nemuset nic řešit. Dalo nám vzpomínky, které se budou vracet při každém pohledu na credenciál nebo staré fotky. A i když jsme se vrátili domů, do reality, práce a každodenních povinností, něco z Camina v nás zůstalo. Možná klid, možná pokora, možná chuť znovu vyrazit. Protože Camino nekončí v Santiagu. Camino si člověk nese s sebou dál.
Díky Pepovi i Jirkovi za skvělé parťáctví – myslím, že jsme si to všichni užili naplno. A kdo ví… Třeba se jednou znovu postavíme na start. Jen z jiné strany. 👣
Buen Camino!
Moc děkujeme za foto a spolupráci: Jirka Naller
